O založení kláštera sester alžbětinek v Jablunkově se zasloužil zdejší farář P. Vavřinec Piontek. Velmi mu záleželo na tom, aby o nemocné, kterým se nedostávalo potřebné pomoci, pečovaly řeholní sestry. Obrátil se proto na sestry alžbětinky v Těšíně (dnes Cieszyn v Polsku), které na jeho žádost poslaly do Jablunkova sestru Bonaventuru.
Sestra Bonaventura Sobotková se narodila 10. dubna 1800 ve městě Polná ve východních Čechách. Při křtu dostala jméno Kateřina. Rodiče jí vychovávali ve víře a slovem i příkladem vedli k opravdové lásce k Bohu i bližnímu. Jako mladá dívka pocítila Boží volání k řeholnímu životu a ve svých 25 letech vstoupila do kláštera sester alžbětinek v Těšíně, kde při obláčce obdržela řeholní oděv a nové jméno.
Sestra Bonaventura přišla do Jablunkova 23. září 1851. Spolu se dvěma čekatelkami začala přijímat první nemocné v malém domku. Ten však brzy nestačil, proto se v březnu 1853 začalo se stavbou kláštera s nemocnicí. Za dva roky byly práce ukončeny. Následovala stavba klášterní kaple, jejíž posvěcení se konalo 23. září 1861 – v den 10. výročí příchodu sestry Bonaventury do Jablunkova. Nová řeholní rodina se rozrůstala, takže v roce 1863 mohla být potvrzena samostatnost jablunkovského konventu. Sestra Bonaventura byla zvolena první Matkou představenou. Její život zcela zasvěcený Bohu byl obětavou službou nemocným a potřebujícím. Svou duši odevzdala Pánu 9. října 1877 a její tělesné pozůstatky očekávají den vzkříšení na jablunkovském hřbitově.
Klášter s nemocnicí stál na břehu řeky Olše, tehdy ještě neregulované, která se často rozvodňovala. Při povodních a silných bouřkách byly zdi kláštera zaplavovány až po 1. patro. Vlhkost a plíseň působily velmi nepříznivě na zdravotní stav nemocných i sester, proto bylo rozhodnuto vyhledat příhodnější místo pro novou stavbu.
Sestry zakoupily pozemek na blízkém kopci a v roce 1926 začaly se stavbou. V té době byly stavební práce vykonávány většinou ručně. Kromě sester a několika zaměstnaných dělníků zde bezplatně pomáhali četní dobrovolníci, zejména pak příbuzní sester, kteří na stavbu přispívali i finančně.
V květnu 1928 se podařilo dokončit první část stavby, kterou byla klášterní nemocnice nazvaná Ústavem sv. Alžběty. Sestry zde pečovaly o nemocné, starší a osamělé ženy z Jablunkova a okolí. Poté se začala stavět klauzura (obytná část pro sestry). V červenci 1929 byl posvěcen základní kámen pro stavbu klášterního kostela. Kostel sv. Josefa byl dostavěn v létě roku 1932 a slavnostně posvěcen 2. srpna, ve svátek Panny Marie Andělské z Porciunkule.
V době II. světové války hrozilo sestrám vyvezení do koncentračního tábora v Osvětimi. K deportaci nedošlo díky tomu, že zde bylo zřízeno oddělení pro nejtěžší případy plicní tuberkulózy a major Rückmann, tehdejší německý správce nemocnice, se zasadil o to, aby u nemocných zůstaly řeholnice, protože si cenil jejich velkou obětavost a nasazení. Po válce se řeholní rodina rozrostla o pět nových členek a jablunkovský klášter měl 20 sester.
Po únoru 1948 nastalo nové období nesvobody spojené s pronásledováním celé církve, která neuznala legitimitu nového režimu a stala se tak nepřítelem číslo jedna. S platností od 1. ledna 1951 byly všechny klášterní objekty včetně kostela a ostatních nemovitostí zestátněny. Nemocnice byla přejmenována na Státní plicní léčebnu pro ženy. Prvořadým úkolem nového vedení bylo nahradit sestry civilním personálem a vystěhovat je z Jablunkova.
Do paměti sester se hluboce vepsal 16. květen 1960. V ten den byly propuštěny ze zaměstnání s chladným konstatováním: „Už vás nepotřebujeme“. K ubytování bylo sestrám ponecháno sedm menších pokojů a za bydlení ve vlastním klášteře musely platit nájemné. Provizorní kuchyň s jídelnou si zřídily na půdě. Tehdy jistě netušily, že tento stav potrvá 30 let.
Zanedlouho bylo naplánováno odsunutí sester do koncentrovaného domova pro řeholnice v Bílé Vodě. Když se o tom dověděli jablunkovští občané, začali se sester veřejně zastávat a posílali petice na jejich obranu. Na Jablunkovsku se v té době formovalo Jednotné zemědělské družstvo (JZD). Jeho předseda vyšel sestrám vstříc s návrhem, že by mohly pracovat na znárodněných klášterních polích a v hospodářské budově a kůlnách chovat býky. Sestry souhlasily a práci v JZD přijaly. Přestože se pokusy o vystěhování sester ještě několikrát opakovaly, díky zvláštní Boží ochraně se tento záměr nikdy nezdařil.
V roce 1967 byla tajně přijata nová čekatelka. V období „Pražského jara“ (1968-1969) pak mohly svobodně vstoupit další dívky. Komunita se tak rozrostla o 6 sester. V těch letech se sestry podílely také na katechizaci dětí. Od roku 1969 začaly dvě sestry působit ve farnosti Český Těšín.
Následkem sovětské okupace nastalo počátkem 70. let další období nesvobody, ve kterém u kláštera často stávala auta s pozorovateli nebo přicházely nezvané návštěvy tajných příslušníků a spolupracovníků státní bezpečnosti (StB). Matka představená s. M. Rafaela byla předvolávána k výslechům na policii. Příslušníci StB se snažili přesvědčit mladé sestry, aby opustily způsob života, jenž „nemá žádnou budoucnost“.
Řeholní komunita se přesto pomalu rozrůstala. Již v květnu 1983 tajně vstoupila do jablunkovského kláštera nová čekatelka. Po třech letech se v utajení konala její obláčka, řeholní oděv však ještě dlouho nemohla nosit veřejně. Se sestrami udržovalo kontakt několik dalších dívek, které cítily Boží volání k řeholnímu životu. Dvě z nich přišly do kláštera ještě před rokem 1989. Tehdy nikdo netušil, že 17. listopad 1989 přinese náboženskou svobodou a tyto dívky spolu s dalšími čtyřmi přijmou řeholní oděv již veřejně při obláčce v srpnu 1990.
Hned po změně režimu se sestry chtěly vrátit ke svému poslání, kterým je služba nemocným, starým a opuštěným lidem. Zatím jim však nebyl navrácen zestátněný klášter, proto nadále pracovaly v JZD. Pouze několik mladých sester mohlo nastoupit do zaměstnání jako sanitářky a zdravotní sestry v léčebně dlouhodobě nemocných (LDN) provozované v prostorách kláštera.
Krátce po „sametové“ revoluci zasáhla klášter bolestná událost. Dne 26. května 1990 náhle zesnula Matka představená s. M. Rafaela Brožková. Narodila se 14. 9. 1919 v Ilownici v Polsku. Od roku 1942 pracovala v kanceláři klášterní nemocnice a v roce 1946 vstoupila do řádu. Úřad Matky představené zastávala 27 let. Svou moudrostí a rozvážností byla sestrám velkou oporou. Při vyšetřování a jednání s příslušníky StB a jinými nepřejícími osobami dokázala vždy zachovat klid a vyrovnanost a obhájit svou řeholní rodinu. V době totality byla bezesporu nejvýraznější osobností zdejšího kláštera. Dočkala se pádu komunismu a do budoucnosti se dívala s velkým optimismem.
Novou Matkou představenou byla v červnu 1990 zvolena s. M. Bonaventura Waclawková, která vstoupila do řádu na sklonku roku 1968.
V srpnu 1991 došlo k zákonnému vrácení části zestátněného klášterního majetku – objektu kláštera s nemocnicí a kostelem, hospodářské budovy, zahrady a parku. Vedení Nemocnice s poliklinikou v Třinci, pod kterou léčebna spadala, vyšlo sestrám vstříc a k 30. září 1991 byla LDN přestěhována do jablunkovského sanatoria a nemocnice v Třinci.
Sestry se rozhodly v uvolněných prostorách otevřít domov pro seniory, který na Jablunkovsku chyběl a mnozí občané tak byli nuceni prožívat podzim svého života daleko od domova a svých blízkých. S Boží pomocí se během jednoho měsíce podařilo připravit všechno natolik, že 4. listopadu mohly sestry přijímat první obyvatele. Domov byl podle hlavní patronky řádu nazván Domovem sv. Alžběty.
Do konce roku 2000 se k jablunkovské komunitě připojilo dalších deset mladých sester. První obláčka v novém tisíciletí se konala 1. května 2001. Ve stejném roce si sestry připomněly 150. výročí příchodu první sestry řádu sv. Alžběty do Jablunkova.
V současnosti má jablunkovský konvent 29 sester.
